Jak jsem překonala strach z potratu

„Je tam hematom. Jestli to začne krvácet, strhne to sebou i plod, protože je zrovna nad vchodem.“ řekl mi doktor na závěr prohlídky, na které potvrdil mé těhotenství. A dodal: „Nezvedejte nic těžkého.“ Do mého do té doby pohodovém těhotenství se začal vkrádat STRACH, který mě pomalu obmotávat svými lany a nenápadně je utahoval.

Jak vyřešit neřešitelný problém?

Doma na mě čekal roční syn, statný to hoch se svými 11 kily, o jehož početí jsem psala v článku S pokorou přijmi Dar života. Ono „nezvedejte nic těžkého“ byl dost nereálný úkol, protože malé dítě zvedáte skoro pořád.

Musela jsem ho zvednout a posadit do jídelní stoličky, zvednout na přebalovací stůl, zvednout a dát do kočárku, zvednout a vzít do náruče. Stokrát, tisíckrát za den jsem zvedala svýho 11kg miláčka.

Jakékoli zvedání se stalo hrozbou pro miminko v bříšku. Mohla jsem začít kdykoli krvácet.

Cítila jsem strach.

Bezmoc.

Několik dní jsem se snažila nějak vymyslet jak počet zvedání omezit. Cítila jsem se v tom, čím dál hůř. Začala jsem odmítat kontakt se synem. Nechtěla jsem ho zvedat „zbytečně“. Výčitky svědomí zaplavovaly mou mysl.

Jak tu být pro oba, když se to vylučuje?

Byla jsem v pasti.

Svou pozornost jsem obrátila zpět k sobě. Toužila jsem se cítit opět v pohodě a přišlo vnuknutí, jak to mám udělat.

Obrátila jsem se na dušičku miminka v bříšku a řekla jí:

Vůbec se teď necítím dobře, když se nemůžu starat o Tondu beze strachu. Věděla jsi, do jaké situace přijdeš, že tvůj starší bráška mě bude potřebovat.

Věřím, že jsi dostatečně silná na to, aby jsi tuto komplikaci, hematom, překonala. Budu šťastná, když to zvládneš a zůstaneš s námi. Když se rozhodneš odejít, bude mě to bolet, ani netuším jak moc. Ale jestli to má tak být, tak to tak bude.

A zase jsem se začala starat o své dítě jako předtím. Zvedala jsem ho stokrát za den jako by se nechumelilo. Strach se pomalu vytrácel díky PŘIJETÍ možnosti, že nás může miminko kdykoli opustit. Jeho pevné sevření se pomalu a postupně uvolňovalo a já mohla opět volně dýchat. Smířená se vším.

Uvědomovala jsem si, že dítě, i když bylo mojí nedílnou součástí, není můj majetek, ale bytost s vlastní svobodnou vůlí. Ona rozhoduje o tom, kdy se narodí a za jakých podmínek. Všichni tři, matka, otec i dítě, jsme s tím souhlasili a potřebujeme tuto zkušenost pro svůj další vývoj.

Patří k tomu i ten strach.

Strach o dítě.

Často se mi vracel strach, že miminko umře v břiše nebo při porodu. Vždy jsem se k němu stavěla tak, že jestliže mám projít touto zkušeností, tak se jí nevyhnu a bát se předem je zbytečné. To mi stačilo a uklidňovalo. V těhotenství jsem vnímala tenkou hranici mezi životem a smrtí.

Věřila jsem miminku.

Věřila jsem, že vše je a bude tak, jak má být.

Miminko v bříšku vnímá emocionální nastavení maminky, hluboce ho to ovlivňuje a vytváří základní programy jako vztah ke světu a k sobě, což má velký vliv na jeho následující život. Proto je důležité vědět, že máte strach. Nepotlačovat ho. Neodmítat ho. Neposilovat ho. Ale přijmout ho a rozpustit.

Chcete vědět jak se stát královnou ve svém emočním království?

PS: Těšte se, příběh budu mít své pokračování 🙂