Po hlavě do ledu aneb i otužování může být laskavé

Sluneční paprsky se proplétají mezi listy stromů. Slyším bublající vodu, které uhání do moře, a já se procházím potokem. Zajímavá představa, ale… V hlavě se mi najednou vyrojilo hodně ALE.

Ta voda je určitě studená a taky špinavá. Šlápnu na nějaký střep a zraním si nohu. Bosky to nepůjde. To bych si musela vzít sandále. Stejně je to bláznivej nápad! Budu z toho mít tak akorát rýmu, kašel nebo dokonce zápal plic. „Proč to nejde“ nade mnou vyhrálo.

O rok později jsem se do ledové vody ponořila.

Všechny ty otužující se „blázny“ ukazující se na FB a sdílející své zážitky na blozích (třeba) jsem s jistou fascinací sledovala. Ale věděla jsem, že tudy moje cesta s naprostou jistotou nevede.

Jsem velký zmrzlík a zimomřivec s věčně ledovýma nohama a rukama. Teplé ponožky jsou mojí samozřejmou výbavou po větší část roku. Zima pro mě také znamená promrzlé prsty, především když venku věším prádlo při teplotách kolem nuly. Nakonec jsou úplně bez citu, jejich rozehřívání je spojeno s bodáním tisíce jehel a každý sebemenší pohyb způsobuje bolest. Ne, nemám ráda zimu a chlad.

Až moc bláznivý nápad

Netuším, co mě vedlo k tomu přihlásit se na workshop Terezy Kramerové Wim Hof Method.

• Možná už jsem se jen nechtěla dívat na jiné, ale zažít to na vlastní kůži.
• Možná jsem potřebovala zdolat další výzvu a posunout hranice možného.
• Možná jsem jen naslouchala tomu, co mě volalo.

Impulsem do toho jít byla ODVAHA (téma mého letošního roku). A tak jsem nakopla sama sebe a rozhodla se udělat něco hodně bláznivého 🙂 .

Ta ledová voda není dost ledová

Sluncem prozářenou, nečekaně teplou březnovou neděli roku 2019 jsem stála před bazénkem s vodou, ve které plavaly kousky ledu, na zahradě školy v Dolních Břežanech. Přemýšlela jsem, jak moc velká výzva to bude, se do něj úplně celá celičká ponořit bez jakékoliv předchozích zkušeností s otužováním.

Při prvním seznámení se s vodou jsme do ní strčili jen ruce. Přišla mi teplá. Mít v ní ponořené ruce nebylo nepříjemné. Aha, tak to nebude asi až takový problém se v ní vykoupat. Po dosypání čerstvého ledu už to bylo víc hárkór, ale přesto jsem to čekala mnohem horší. Ledovější vodu, bodající bolest tisíce jehliček, a ono nic.

Nejdřív jsme do ledové vody na 2 minuty ponořili ruce, potom i nohy. Už bylo třeba pracovat s dlouhým výdechem, úsměvem a také s myslí. To, co mě opravdu překvapilo, byl radostný, téměř euforický vnitřní pocit, který jsem z toho pak měla.

Dýchej, jen dýchej a teď nedýchej

Wim Hofova metoda není jen o otužování, ale zahrnuje i speciální dech. Hluboký nádech do břicha, hrudi až do hlavy (vzduch cítím v ústech na horním patře) a volný povrchní výdech se opakují mnohokrát, poté následuje výdech a zadržení dechu tak dlouho, jak je každému příjemné. Pak přijde nádech a zadrž po dobu 10-15s a pokračuje se dalším kolem.

S Wimem si můžete zadýchat na tomto odkaze. Na detaily se zeptejte strýčka Googla :-).

Na workshopu jsme absolvovali 5 kol, takže jsme si pořádně okysličili těla a restartovali imunitní systém. Kromě trochu nepříjemných známek toho, že to dělám správně a jsou běžnou součástí, jako bylo mravenčení po těle, ruce jdoucí do křeče, rybí pusinka atd. jsem měla vizi dvou vzájemně se proplétajících vláken, stužek, v růžové a blankytně modré barvě. Krásné.

Zjistila jsem, že mi dělá docela problémy fáze nedýchání. Tělo by mělo mít spousty kyslíku, ale… Nedýchat je prostě NEŽÍT… Moje buněčná paměť má asi zápis v podobě udušení. Jak to teď píšu, vynořila se mi představa temnoty a ubývajícího kyslíku. Lapání po dechu. Sevřené hrdlo. Nemůžu se nadechnout…

Velké finále – 2 minuty v ledové vodě

Nakonec jsem stála tváří v tvář bazénku s ledovou vodou a věděla, co mě za chvíli čeká. Netěšila jsem se. První skupinku sedící v bazénku jsem sledovala s lehkou nervozitou. V hlavě poletovaly otázky „jaké to asi bude?“, „zvládnu to?“.

Utišila jsem svou roztěkanou mysl, vstoupila do bazénku a rychle se celá ponořila do vody. Nastupující paniku jsem rozdýchala s 2-3 pomalými výdechy. Tělo zůstalo po celou dobu dost zaťaté, ale nikde jsem necítila bolest, která by strhávala mou pozornost. Plně jsem se věnovala výdechům.

Když se objevily nějaké myšlenky, začala jsem se mírně klepat a rozdrkotaly se mi zuby. Aby se tak nedělo, snažila jsem se zůstat v přítomném okamžiku. Šlo mi to fakt skvěle, protože ledová voda je nelítostný učitel. 🙂

Překvapil mě pocit tepla v kříži stoupající po páteři nahoru. To bych od vody s teplotou kolem nuly nikdy nečekala.

Než jsem se nadála byl konec. Dvě minuty rychle utekly a já jsem ani neměla nutkavou potřebu hned opustit ledovou náruč. Ještě bych i chvíli pobyla, ale nic se nemá přehánět.

Bylo to moje první otužování!

Zvládla jsem to především díky své zkušenosti s prací s myslí.

Jakékoli omezení, to, co je či není možné, vzniká v naší mysli.

NIC NENÍ NEMOŽNÉ!

Umění zahřát se zevnitř

Bez oblékání, teplého čaje nebo svařáku. A to cvičením, kdy si teplo vyrobíte díky pohybu stehenních svalů. Ukázalo se, že zahřát se zevnitř je větší umění než pobývat v ledové vodě.

Po opuštění bazénku se mi třáslo celé tělo a zuby mocně drkotaly. Je to sice fyziologický stav čili je to v pořádku (pamatuju se, že se odbourává adrenalin a ještě něco), ale nemělo by to trvat moc dlouho. To by pak znamenalo, že jsem to s délkou otužování přepískla,a proto je důležité umět naslouchat svému tělu.

Naštěstí se má teplota asi po půl hodině stabilizovala. Sice jsem se cítila jako bych složila vagón uhlí, jak mocně moje tepny pracovaly, ale jinak pohoda.

To jsem nečekala…

Z videí a článků, co jsem shlédla a přečetla o Wim Hof Method, jsem si udělala mylnou představu, že jde o vojenský dril… disciplínu, utrpení, výkon… Každý den dýchat a zvyšovat délku zádrže. Každý den na sebe s jistým masochistickým zadostiučinění pouštět ledovou sprchu nebo pobývat v ledové vaně. Neustále navyšovat čas. Trpět v každé vteřině…

S takovýmto přístupem bych šla tvrdě proti sobě a dělala vše na sílu. Už vím, že to není nic pro mě.

Tereza s Emmou mi na workshopu ukázaly, že to jde i jinak. Laskavěji.

Není třeba dýchat každý den, ale 3-4 týdně stačí. Nepočítat dechy ani délku zádrže.

Stejně tak otužovat se můžu 3-4 týdně a nejlepší je to prostě venku v přírodě – v rybníku, řece, potoce… a 2 minuty jsou optimální. Neměřit si to a raději naslouchat vlastnímu tělu.

Ponořit si jen nohy s vodou nad kotníky nebo celé tělo s tím, že klíční kosti by měly být ponořené, aby se vytvářel hnědý tuk chránící nás před chladem.

Stejně tak je důležitou součástí i práce s myslí.

Najdi si svou vlastní cestu, svůj způsob, jak něco dělat tak, aby to bylo v souladu s tebou.

Nekonečné ticho, propojení s přírodou

Jdu přes louku s trávou pokrytou jinovatkou. Křupe to. Blížím se k potoku. Slyším, jak si voda prozpěvuje, bublá, zurčí,… i ptáci zpívají svou ranní píseň. Idylku narušuje jen vzdálený hukot dopravy. Sundám si boty a ponožky. Popojdu pár kroků a ponořím své nohy do studené vody potoka.

Moje pozornost se zaměří na dech. Jsem současně uvnitř i venku. Zažívám spojení se sebou, propojení s přírodou, se stromy a zelení kolem, s vodou, se sluncem, se Zemí… Cítím teplo, které zahřívá mé plosky nohou, energii, výživu přicházející ke mně ze Země…

Nekonečné ticho i přes všechen ten hluk kolem.

Totální radost, extázi, vášeň… a má hlava je úplně prázdná. V přítomném okamžiku je vše tak intenzivní.

A to mám ve vodě jen nohy, s celým tělem by to byl ještě větší nářez. Na to ještě nedozrál čas. 🙂

Když se nepředstavitelné a téměř nemožné stalo skutečností.

S láskou Esthe

Zaujalo vás to a chcete vědět víc o Wim Hof Method.

Zastavte myšlenky,...

• které se stále vracejí k situaci, která vás zraňuje. Možná jste měli jednat jinak.
• ve kterých dokola přemítáte o pro a proti.
• v nichž si představujete, co všechno by se mohlo stát, a vyživují váš STRACH.

Řekněte DOST! Zažijte ticho v hlavě.

Stáhnout e-book ZDARMA