Harmonie těla, emocí a myšlenek

Eliška Esthe Zdražilová

Proměňte strach v důvěru

Před rokem se z našeho Tondy stal prvňák a vše, co nás v září s nástupem do školy čekalo, bylo nové. Potřebovali jsme si to všichni osahat a prožít na vlastní kůži, prostě zjistit, co a jak.

Máme to štěstí, že kolem školy jezdí ráno i odpoledne školní autobus. Hned druhý den jsme s ním vyrazili společně s mladším synem. Ještě bylo všechno moc nové a neznámé, a tak chtěl doprovodit až ke třídě. Šli jsme tedy s ním po schodech do patra až ke dveřím do 1.B.

Třetí den jsem navrhla, že se rozloučíme pod schody. Souhlasil a do třídy už šel sám. Další den jsme se rozloučili před šatnou, pak už před bránou. Nechávala jsem ho se postupně a nenásilně osamostatnit. Za tu dobu zjistil, jak to tam chodí, kdy se otevírá škola, jak se jezdí busem atd.

Rozhoduji se pro…

Přišel den D, kdy mladší syn rezolutně odmítl nastoupit do autobusu. Zasekl se. „Nikam nejedu!“ Měla jsem pár vteřin na to se rozhodnout, jak se k tomu postavím. Za námi byl dav dětí, které chtěly nastupovat do busu. Buď jsem mohla násilím natlačit dítě do vozu a celou nekonečně dlouho dobu ho poslouchat, jak křičí, brečí, vzteká se. Je to držák, klidně by to zvládl provozovat hodinu i dýl. Nebo pustit Tondu samotného.

Vyhrála druhá možnost. Naštěstí už byl na tento krok připravený. Od začátku školního roku mluvil o tom, že bude jezdit do školy sám. Ještě jsem se ho zeptala: „Můžeš jet dneska do školy sám?“ Usmíval se a řekl: „Jo“. Trochu se mi ulevilo.

Strach má velké oči

Autobus odjížděl a mě začaly v hlavě vyskakovat děsivé představy, co všechno se může stát. Rychlost, s jakou se to dělo, mě fakt překvapila. Co všechno může mozek matky vymyslet během minuty?

Byly to katastrofické scénáře jako:

  • začne v autobuse brečet,
  • vystoupí na jiné zastávce,
  • ztratí se,
  • i když vystoupí správně, stejně do školy nedojde,
  • bude mi volat učitelka, kde je, protože nedorazil,
  • atd.

Viděla jsem to úplně barvitě. Ale pak jsem si řekla: „A DOST! Chceš mu snad posílat další strach? Nebo ho chceš raději podpořit v tom, že to zvládne?“

Uvědomila jsem si, kam mé myšlenky vedou, zastavila jsem je a vyslala jiným směrem. 

Zastavila jsem tu zběsile uhánějící ustrašenou mysl a raději jsem si začala vytvářet obrazy toho, jak v klidu jede autobusem, vystoupí na správné zastávce a společně s ostatními dětmi dojde do školy a nakonec usedne v lavici.

Všichni jsme propojeni

Možná to pro vás může být neuvěřitelné, ale mezi lidmi existují spojení díky neviditelným aurickým vláknům. Všechny naše emoce a myšlenky dorazí k těm, na které právě myslíme, a také na ně mají vliv. Už je to i vědecky dokázané, že se dva lidé na dálku takto ovlivňují. 😊

Vlastní zkušenosti jsou základ

Cesta do školy byla poměrně snadno vyřešena. Zato cesta ze školy domů?! Trvalo mi o dost déle se sžít s představou, že bude chodit sám. Zase tu byl strach. Strach, že nestihne autobus. Strach, co udělá potom. Půjde domů pěšky? Přes blázinec jako normálně chodíme, páč je to dobrá zkratka. Ztratí se? Někdo mu něco udělá, radši nedomýšlet co.

Vyzvedávala jsem ho asi půl roku, než jsem byla připravená na to ho pustit samotného. Nejdřív jsem pro něj chodila až do družiny, ale ukázalo se, že dostat se do školy je pěknej vopruz. Takže jsme se začali scházet na zastávce autobusu u školy a jezdili společně domů.

Zažili jsme různé situace, kdy něco zapomněl a museli jsme se pro to vrátit do šatny. Naučil se, že na něj autobus nepočká, takže jsme jednou ze školy běželi, abychom ho stihli. Dostal hodinky, aby měl ponětí, za jak dlouho mu to jede. Bylo důležité, že získal své vlastní zkušenosti, protože jsou nepřenosné a ani tisíc slov je nedokáže nahradit.

Když jsem viděla, že to zvládá. Nakonec jsem se rozhoupala a svolila k tomu, že může jezdit i domů sám. Jeho nadšení bylo obrovské.

Nejen dítě musí být připraveno na to se osamostatnit, ale i rodič musí být připraven na to vzdát se kontroly nad danou situací. 

Možná nejsem dobrá máma, když Tonda stále nemá mobil a nekontroluju ho, zda vyšel ze školy, čeká na zastávce, jede autobusem…

Místo strachu a neustálé kontroly jsem se rozhodla mu důvěřovat. I když to nebylo snadné, pomalu otevírám svou náruč a říkám leť, protože „TO dokážeš i beze mě“.

 

Tady měl původně článek skončit, ale když už jsem napsala A, musím dodat ještě B a C. 🙂

Krájet ostrým nožem? To nejde

Uvědomila jsem si, že této „velké věci“ tomu, že Tonda chodí sám do školy i domů, předcházelo spousta těch malých. Vždy se snažím o to vytvořit pro děti i sebe bezpečný prostor. Potřebuji se v dané situaci především cítit dobře, aby nade mnou strach neměl navrch a neservíroval mi všechna ta strašidelná coby kdyby.

Oba synové někdy kolem 3 let projevili zájem krájet zeleninu nožem. První, co mě vždy napadlo, bylo, že to nejde, je přece moc malý. V mysli se hned objevily hororové scény, jak krev stříká na všechny strany, když si dítě uřízne prst. Mám moc bujnou představivost. No, ale on si to opravdu přál moc vyzkoušet. Co teď? Nádech, výdech. Nakonec jsem mu řekla: „Dobře, můžeš mrkev nakrájet nožem. Ale musíš být opatrný.“

Celou dobu, kdy se pokoušel krájet a moc mu to nešlo, jsem hlídala všechny prsty, aby byli dostatečně daleko od ostří. Zakázala jsem si myslet na to, co všechno se může stát. Umlčela jsem svůj perfekcionalismus a nekecala jsem mu do toho. Jak byl potom šťastný, že mohl krájet nožem, že si to chtěl příště zase zopakovat.

Samozřejmě se postupně s rostoucí zkušeností oba zlepšovali. Tonda si v 7 letech nakrájí a vykrájí jablko na svačinu sám. 🙂

Podporuji sama sebe

Podobných příkladů bych našla určitě spoustu. Ale ještě jsem si při psaní tohoto článku uvědomila, že to stejné praktikuji i na sebe. Na svoje ustrašené vnitřní dítě. Vlastně mám strach ze spousty věcí, ale dokážu se mu postavit a podpořit sama sebe.

Místo toho, co nechci, aby se stalo, ale je tím prvním, co mi přijde na mysl, se rozhoduji pro to, jak bych chtěla, aby se daná situace vyvíjela. Zaměřuji se na pozitivní představu, obrazy toho, co a jak CHCI, a ještě si říkám: „To zvládneš. To dáš.“ 

Vnitřní dítě je ta část nás samotných, která v určitém období našeho dětství zažila nedostatek lásky, bolest, příkoří, nepřijetí, opomíjení, kritiku, manipulaci, zradu, výčitky, ponížení, výsměch, zahanbování, pokoření…

Jednoduše vnitřní zranění, která nás zasáhla tak, že se tento prožitek stal utvářejícím prvkem naší osobnosti. Tento prožitek byl tak silný, že se stal naším vzorcem či programem pro celý život.

z knihy Známe se celé věky, A. Homolová

Zamyslete se, v jakých situacích už můžete dítě pustit, protože už je připraveno to zvládnout samo. Bez vaší pomoci. Bez vašeho dohledu.

  • Může jít samo nakupovat?
  • Může si hrát samo na zahradě?
  • Může si udělat svačinu samo?

Podporujme své děti, protože ony jsou připravené (když jsou, tak si řeknou, že to či ono chtějí dělat). Jsme to pouze MY, rodiče, kdo není připraven. Připraven na to dovolit jim ať čím dál víc věcí zvládají samy, bez naší pomoci. Pak bychom měli zase více času na to se zabývat svým vlastním životem. A to je možná to nejděsivější.

Je načase začít už konečně více důvěřovat dětem, sobě, ale hlavně Životu.

 

S láskou Esthe

Tagy:
Eliška Esthe Zdražilová

Je žena, která se zabydlela ve svém těle, posvátném chrámu, s láskou naplňuje jeho potřeby a přijímá všechny emoce a myšlenky, které se objeví. Ukazuje ženám, jak opět začít plně vnímat sami sebe, otevřít se hlubokým prožitkům a radovat se ze života.

Je autorkou e-booku o tom, jak nastolit ticho v hlavě 5 tipů jak lehce zastavit svou mysl. Do hluboké temnoty svého vnitřního světa se vydáte v e-booku 7 kroků k přijetí a propuštění bolesti. Díky online kurzu Královnou svých emocí získáte laskavější vztah sami k sobě.

Více si o Elišce přečtěte tady.

Komentáře
  • Vládněte svým emocím
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Hledáte cestu z bolesti a chcete navrátit radost do vašeho života?

    Stáhněte si e-book ZDARMA a obdržíte navigaci do své vlastní uzamčené 13. komnaty a také zpět.

  • Toužíte po tom, aby zavládlo ticho a klid ve vaší hlavě?

    Stáhněte si e-book ZDARMA a získáte tipy, jak uklidnit rozbouřené moře svých myšlenek do 1 minuty.