V objetí s Jardou Duškem aneb vše je možné

S koncem roku doháním své resty. Po dlouhých několika měsících jsem se dokopala k tomu napsat tento článek. Jako oslavnou ódu na Jardu Duška? Či snad kvůli ještě většímu zvědomění si mého oblíbeného „Vše je možné“ či též „Nic není nemožné“.

Nejvíc mě možná paradoxně brzdil název. Ještě když píši tyto řádky stále nevím, jak se bude článek jmenovat. Záhada. Možnosti jsou tyto: Vše je možné, Jak jsem se zamilovala do Jardy Duška, možná jen Přechod přes oheň atd. A nakonec se jmenuje úplně jinak.

Ráda bych s tebou, milý čtenáři, sdílela svůj zážitek z firewalkingu, což je chůze po žhavé uhlí. Nebude to jenom o samotném přechodu, protože program víkendového semináře ve Skřídlech (7.-9.10.2016) byl opravdu nabitý. Věřím tedy, že zde najdeš pár zajímavých postřehů či vhledů. Do článku nelze dostat všechny detaily, aby se z něho nestala kniha, tak vypíchnu tedy jen něco. 🙂

Potní chýše

Nemám ráda horko, ani když ze mě tečou čůrky potu. Nikdy jsem nebyla v sauně a ani mě to neláká. Co mě čekalo jako první bod programu? Strávit hodinku až hodinku a půl v potní chýši společně s dalšími cca 50 lidi. Byla to pro mě větší výzva než oheň. Radši jsem o tom moc nepřemýšlela a šla do toho.

Mohli jsme potní chýši samozřejmě opustit, ale Jarda nás vyzval, abychom to nedělali hned při první krizi, ani té druhé či třetí a vydrželi až do konce.

Všichni jsme stáli v kruhu kolem ohně, který nás ozařoval a za našimi zády byla černočerná tma noci. Před pobytem v potní chýši vás Míra s Jardou očistili bubnem a kouřem z nějakých bylin. Jarda si tuto činnost maximálně užíval, „prozpěvoval si“ u toho. Stříkala z něj radost ze života, z přítomného okamžiku.

V potní chýši jsem seděla na VIP místě, nejdál od vchodu 🙂 , viděla jsem na oheň, ve kterém se žhavily kameny, pokaždé, když se vchod otevřel. První krizi jsem měla v podstatě hned poté, co jsme se posadili a byly přineseny první kameny, vhozen na ně pelyněk a nalita voda. Teplo, vlhko a nedýchatelno. „Tak tohle nedám“ se střelhbitě vynořilo v mé mysli. Zaměřila jsem svou pozornost na zpěv a překonala to.

Další krize přišla s bolestí břicha. Jarda při večeři říkal, abychom moc nejedli. Ale jídlo bylo výborné a hlad tak veliký, takže před nás postavil značně nesplnitelný úkol. Změnila jsem pozici nohou a trochu to pomohlo. Opět jsem se zaměřila na úžasný společný zpěv.

Kamenů přibývalo, teplota se zvyšovala, občas se nedalo dýchat kvůli horké páře a smradu z bylin. Lidé to vzdávali a opouštěli potní chýši. Vše překonat a opravdu zůstat až do konce mi pomohlo to, že bylo dostatek místa si lehnout, plně se soustředit na zpěv a nedat mysli šanci vytvářet katastrofické scénáře. Říkala jsem si jen „Všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí.“

Jedině mysl nám vytváří naše omezení, limity, hranice. Vezmeme jí sílu, když jednoduše přestaneme myslet.

Na závěr se tempo zpěvu zvyšovalo a poté následovaly výkřiky nadšení. Úžasný zážitek. Cítila jsem nekonečné štěstí, které mě úplně naplnilo. A pusto prázdno v hlavě.

Při spočinutí v trávě už mi opět běžel mozek na plné obrátky, aby co nejrychleji pokryl ten výpadek.

Ještě několik dní poté mi krásně voněla kůže asi tak jako miminkům. Všechny toxiny byli odplaveny a měla jsem možnost se vykoupat ve své vlastní vodě. Pobyt v potní chýši je jako pobyt v děloze. Obklopí vás pocit bezpečí a znovu se narodíte.

Ranní rozcvičky

První probíhala venku na náhorní plošině (u hnojiště dozadu). Už samotné cvičení venku byl pro mě nový a silný zážitek. Byl říjen, chladno a hodily by se mi rukavice. Fakt mi mrzly ruce a to tam byl borec naboso. Asi mu moc teplo nebylo. Šlo o sufíjské cvičení (ilustrační video zde).

Nejdřív jsme posílali lásku na sever, na západ a východ, poté na jih, a pak do všech světových stran. Udržet koncentraci pro mě nebylo snadné, a tak pohyb nebyl ladný a plynulý jako třeba Jardy, který nám předcvičoval. Ale brala jsem to s humorem. Nakonec jsme se jako dervišové točili kolem své osy s roztaženýma rukama, což mi šlo, protože se ráda točím a mám to pod kůží z pěti Tibeťanů. Měli jsme pozorovat, jak obzor splyne a já jsem místo toho fascinovaně sledovala blankytně modrou záři kolem své ruky.

Další den pršelo, a tak jsme cvičili v místnosti. Když Jarda předcvičoval orgánovou soustavu, uvědomovala jsem si stále víc, jak moc mi chybí to, že už ráno necvičím. Sama sobě jsem se zavázala, že s tím něco udělám a každý den se ráno protáhnu.

Podařilo se mi to! K orgánové sestavě přibylo cvičení od Karaimi, později i mateřský okruh z Mohendžodára. Časově se mi to natáhlo na cca 30 minut. O Vánocích jsem pozdě vstávala a cvičení jsem začala flákat. Do nového roku si tedy beru předsevzetí – každý den poctivě cvičím.

Firewalking – chůze po ohni

Nejdříve jsme se zabývali svými strachy, které chceme v ohni spálit. Ten můj byl strach být sama sebou, plně autentická, plně svá. Strašák jménem nepřijatelná, nesplňující očekávání okolí. Jo, taková já jsem a už mi to vadí čím dál, tím míň. 🙂

Večer jsme kolem ohně tančili úžasné společné tance. Nádherně se bubnovalo. Dřevo se s postupujícím čase přeměnilo v uhlíky. Svítící žhavé uhlíky. A pak to přišlo. Jarda s Mírou vzali lopaty a začaly vytvářet chodníček z těchto uhlíků. Jarda nadšeně a velmi radostně mlátil lopatou do uhlíků. Bylo na něm vidět, jak už se těší až to vypukne.

Přecházení zahájili Míra s Jardou. Za nimi se vydávali další a další odvážlivci. Po chvíli jsem i já stála před tímto zářícím kobercem. No moc se mi nechtělo a sbírala jsem chvíli odvahu.

Stačí se rozhodnout a udělat PRVNÍ krok, pak už prostě jdete.

Nakonec jsem se rozhodla, že teď je ten správný okamžik. Očistila jsem si nohy o hadr a udělala první krok. Pár kroků proběhlo bez zbytečného kecání mysli. Poté jsem začala přemýšlet, jaké to je. Takové sametově jemňoučké, křupavé a nečekaně to nepálilo, i když se teda uvádí teplota kolem 500 °C. Myšlenky samozřejmě zničili jak kouzlo okamžiku, tak mi díky nim naskákali puchýře na nohou, což bylo nepříjemné. Ale jen na chvíli. Ráno byly nožičky úplně bez známek poškození jen trochu černé od uhlíků. 🙂 Nic mě tedy nelákalo k tomu jít ještě jednou. Plno nadšených ohňochodců přešlo mnohokrát.

Asi jsem od toho čekala víc. I zde tedy platí ono pověstné: „Neměj žádná očekávání.“

Společné tance, zpěv a objetí

Posledním bodem programu byly společné tance, kdy jsme zpívali písně z různých náboženství o lásce, míru atd. Při tanci jsme se posouvali a potkávali jsme se všemi účastníky. S každým tanečním partnerem jsme si vyměňovali dlouhé pohledy do očí a objetí. Mnohokrát. Skupina se spojila, propojila a stala se jediným celkem, velkou rodinou plnou sounáležitosti. Bylo to úžasné.

Potom následovalo závěrečné očištění černým pírkem každého s každým a následné objetí, rozloučení a poděkovaní. Velmi silně jsem vnímala objetí s Jardou. Dovolila jsem si úplně se uvolnit, otevřít své srdce a spočinout v jeho náruči. Nádherný okamžik naplněný láskou. Bylo to takové otcovské objetí, které mi tak chybí.

Celý víkend byl fantastický zážitek naplněný okamžiky nepopsatelného štěstí, překonání svých domnělých překážek a ještě víc. Vypadá to, že si to dopřeji alespoň ještě jednou. 🙂

PS: Co jsem si ještě odnesla:

Pravda září.

Ilustrační foto z webu http://skridla.arcs.cz/fotogalerie