Hloubkový ponor do nitra, jen pro odvážné

Stojím před vysokými dubovými vraty a zvědavě nahlížím špehýrkou dovnitř. Chovám se velmi opatrně a obezřetně, neboť uvnitř je uzavřeno něco velmi nebezpečného. Nechtěla bych, aby si mě to všimlo. Je to obrovská, přímo gigantická BOLEST. Dívám se na ní. Kde se tu vzala? Cítím, jak mě ovanul její lehký závan a delší pohled už nelze vydržet. Rychle zavírám vrata. Otřu čelo. Ufff. To bylo o fous.

Budu se tvářit, že se to nestalo. Neexistuješ. Bojím se a nechci se s tebou už nikdy setkat. Určitě je dobrý důvod, proč tě tam někdo zavřel, zamkl a zahodil klíč. Možná už před lety nebo snad desetiletími, staletími či tisíciletími. No moje určitě nejsi a buněčná paměť je svině.

Žádné zapomenutí se nekonalo, neboť děti jsou obrovský katalyzátor na emoce.

Sloupnu nálepku „hodná holka“

Kap, kap, kap. Pohár mé trpělivosti se pravě naplnil. Zvedá se obrovská vlna, zcela mě pohlcuje a já vyskakuju z krabičky s nápisem „Hodná holka“ jako pomyslný čertík na pérku. Nastává peklo.

Vlna hněvu a touha ničit mě zaslepuje. Vztekám se, dupu, nadávám a padají ze mě slova nejhoršího kalibru a taky občas něco prostě musím rozmlátit. Po několika takových scénách si uvědomuju, že výběr věcí na rozbití musí být pečlivý, aby škody byly co nejmenší a taky aby to neudělalo moc velký nepořádek.

Hněv jako zástěrka pro bolest

Energie hněvu rozrazila uzamčená vrata a bolest se vyvalila ven. Brečím. Nemůžu to zastavit. Potřebovala bych to vykřičet, ale nejde to. Jen bezmocně otevírám pusu. A nevydám ani hlásku. Po chvíli se uklidním. Je to za mnou. Bolest je opět zatlačena a uzavřena za vraty. Není a neexistuje. Zavřeno. Klíč zahozen.

Střih. Další příběh. 🙂

Cítím, jak to ve mě křičí. Utrpení. Energie emoce se zvedá, zaplavuje celé mé tělo. Zavřu oči a jsem plně uvnitř sebe. Prodýchávám místo, kde je v mém těle emoce uložená, levý vaječník. Věnuji mu celou svou pozornost. Pozornost, po které touží.

Přijímám tě. Dovoluji si tě prožít.

Vlna emoce prochází mým tělem. Křičím či vydávám různé děsivé zvuky. Brečím. Vzlykám. Pro ještě větší ponor dovnitř úplně vypínám mozek a pouštím kontrolu, pak jen dívám, jak se to děje samo. Emoce procházejí. Nejsem ten, kdo křičí, jen to pozoruji. Začne mi ho toho zas kecat mozek a je po zážitku.

Když myslíš, tak necítíš.

Už mě to stálo mnoho sil, ale stále je třeba pokračovat. Potřebuju podporu. Vizualizuji si sebe uvnitř kruhu světelných bytostí a prosím je o podporu a pomoc. Představuji si, jak mi posílají lásku ze svých srdcí. Opět mám sílu k dalšímu hloubkovému ponoru a uvolnění potlačených emocí. Energie projede mým tělem a ústy s rozličnými zvuky odchází pryč. Už fakt nemám sil. Pro dnešek by to stačilo.

Jak hluboko klesneme, tak vysoko budeme moci vystoupat.

S láskou Esthe