Dvě tváře Blaníku

Při pohledu do mapy mě šokovalo, když jsem našla Velký a Malý Blaník. Cože to není jedna hora, ale dvě? Jak je to možné? To žiju celý život v iluzi, že existuje jen jedna hora Blaník.

Při hledání na netu na mě vyskočilo rádio Blaník, prezident Blaník nebo naše nejmenší CHKO Blaník, o těch na dalších řádcích řeč nebude. Čeká tu na vás „obyčejný“ rodinný výlet na dvě hory Blaník zachycený na fotografiích.

Poté, co jsme na neplaceném parkovišti zaplatili 30 Kč, jsme jako mnoho jiných turistů vyrazili do kopce. Naše cesta skončila záhy, asi po 20m na první lavičce, kde jsme před vysokohorským výstupem úspěšně posvačili.

Na obligátní foto u rytíře jsme museli vystát frontu, protože, kdo se nevyfotí s rytířem, jako by na Blaníku ani nebyl.

S tímto místem se váže mnoho pověstí, proto se mu také říká „bájná hora Blaník“, jak jsme si přečetli na informační tabuli. Obrázky syna inspirovaly k velmi záludné otázce: „Půjdeme taky dovnitř?“ Co na to říct.

Dosažení vrcholu bylo opravdu zasloužené. Při strmém výstupu, skákání z kamene na kámen a opatrném našlapování na spadané kluzké listí jsem se trochu opotila a srdce mi bušilo víc než by bylo zdrávo.

Nakonec i děti vyšlapaly s tatínkem do kopečka, kde se tyčila majestátní rozhledna.

Poseděli jsme, rozdýchali to a vyšlapali ještě 107 dřevěných schodů na rozhlednu, abychom se pokochali výhledem na svěží jarní zeleň, žlutá řepková pole a také Malý Blaník, cíl naší další cesty.

Předtím jsme se ještě posilnili další svačinkou. V posvátné tichosti do sebe děti tlačili chleba s domácí pomazánkou a já jsem si při té příležitosti osahala prapodivný „stoleček“. Docela energeticky zajímavé místo.

Nahoru to šlo snadněji než dolů. Listí se chovalo jako led a několik pádu na prdel prostě bylo. Naštěstí moje pozadí jinak neutrpělo.

Díky plným bříškům synů se zhmotnila nejstrašnější noční můra všech rodičů. Bezodkladná kakací potřeba. V lese? Děs v očích. V řídkém lese s davy turistů proudícími nahoru i dolů!

Opustili jsme cestu a začali šplhat nahoru, výš, ještě výš, výš až za oplocenku, kde bylo dílo vykonáno.

O kousek dál mimo zraky běžných návštěvníků na mě čekala odměna v podobě tohoto malého menhiru.

Dole u parkoviště jsme pak byli jedna dvě.

Kudy ale na Malý Blaník?

Neměla jsem tušení, protože značení bylo fakt mizerný. Zrovna jsem o tom přemítala a po cestě, o které jsem nevěděla, že tam je, přicházel k parkovišti mladý pár. Aha, asi tudy. 🙂

Vydali jsme se tedy cestou do neznáma. Turistické značky už dávno sežral čas.

Čekalo na nás nepříjemné překvapení včely. Divoce bzučící včely. Nevydrželi jsme dlouho držet směr a jít po cestě kolem úlu, raději jsme se dali úprkem přes louku. Louka byla hustě zasypaná žluťoučkým pylem, který se při každém kroku zvedal do výšky, vířil a ulpíval na botách i kalhotách.

Jak to jen šlo, vnořili jsme se mezi stromy a ocitli se tak v neznámém lese, mimo značenou cestu. Nejsem příznivce navigací. Nejezdím podle nich a procházka krajinou s nějakou chytnou aplikací je pro mě sci-fi nebo spíš horor?

Zato podle své vnitřní navigace se dokážu dostat kamkoli. V podstatě jde o umění naslouchat svým pocitům. 🙂

Věděla jsem, že kaple sv. Máří Magdalény je na kopci. Ale kde přesně je, jsem neměla potuchy. Pochybovačné myšlenky přišly, ale snažila jsem se jim nevěnovat moc pozornosti. A tak jsme začali šlapat do kopce s dítětem bojkotujícím jakékoliv kopce. No moc se mu nechtělo. I řeči byly. Kopce on nerad.

Světlo na vrcholku kopce mi začalo vlévat naději do žil, že jdeme správně a že tam určitě kaplička bude.

A taky tam fakt byla.

Děti po náročném výstupu opět zasedli ke svačině. A já měla čas prozkoumat místo.

Na informační tabuli mimo jiné stálo:

„Malý Blaník zůstává pro veřejnost ve stínu svého většího bratra, má však svou osobitou atmosféru a krásu. Odpradávna se zde konaly duchovní a náboženské obřady, nejdříve pohanské, později křesťanské. Již v dobách gotických zde zřejmě stávala kaple, ze které se nezachovaly žádné zbytky.

Již od první poloviny 16. století byl Malý Blaník cílem poutí. … V roce 1753 byla z nařízení arcibiskupa vybudována nová kaple sv. Máří Magdalény, která byla roku 1783 zrušena.“

Uprostřed zříceniny roste asi 200 let starý smrk, který bývá nazýván „Farář“ nebo „Velký Mnich“.

Energeticky nejzajímavější místo je pod sakristií na severovýchodě, kde bývala jeskyně (dnes je zde patrná prohlubeň). Pověst uvádí, že když se kaple stavěla zjevovaly se v okolí postavy „urozených vojínů“, i když v okolí žádné vojsko neleželo.

Ještě mě to táhlo výš. Zase jsem musela skákat z kamene na kamen a zdolat mnohá protivenství. Vnitřní navigace mě neomylně přivedla sem…

K mohylce z kamenů.

Nejraději bych si lehla na kámen a nechala na sebe místo působit. Ale nechtěla jsem být špinavá od všudypřítomného pylu a také jsem nechtěla nechat muže s dětmi moc dlouho čekat. Proč si stále nedovolím realizovat všechny ty „bláznivé“ nápady?

Zpět jsme šli po naučné stezce, která nás bez větších problémů dovedla bezpečně na parkoviště. Jen jsme zase šli kolem těch včel. Byl už večer a včelky byly klidnější.

Slyšíte to? To tiché volání. Blaník už vás zve na návštěvu.

Jak jsem se s místem propojila

Toužila jsem se s místem propojit, ale netušila jsem JAK. Zeptala jsem se tam nahoru a přišlo mi toto:

Představila jsem si kouli světla nad hlavou a nechala jsem ji skrze své tělo projít dolů až do jádra Matky Země. Poté jsem ji nechala vystoupat nahoru, přes mé tělo, výš a výš až k centrálnímu slunci. Nakonec jsem stála v panelu světla. Svým vnitřním zrakem jsem viděla, jak se ze mě odtrhává a na kusy roztrhává černá krusta, která svírala mé světelné tělo. Zářila jsem a koupala se ve světle.

Celé to trvalo sotva pár minut. Kolem furt někdo coural a děti svačily 🙂

Blaník je úžasně magické místo, v současné době jde patrně o nejsilnější silovou zónu v Česku (více info ZDE).

Nezapomeňte navštívit obě hory.

S láskou Esthe

PS: Když sdílet, tak tedy všechno. Možná to je jen romantická představa, ale stále se mi tam vkrádala do mysli. Velký Blaník jsem vnímala jako místo, kde probíhaly mužské rituály a na Malém Blaníku zase čistě ženské rituály (ta kaple sv. Maří Magdaleny to jen potvrzuje), a to v čase Beltainu nebo letního slunovratu. A pak se někde sešli. 🙂

úvodní foto – http://www.archeologickyatlas.cz/cs/lokace/lounovice_bn_hradiste_velky_blanik